Dnes je 28.11.2020 a svátek má René
 

Petr Fiala – postřehy odjinud

Jsem vod neděle v Olešnici, koukám na filmy, na fotbal, chodím do hospody na jídlo, občas něco napíšu nebo si chvíli brnkám na kytaru. Do lesa nechodím bo mě bolí pata, tak jen jezdím autobusem do Dobrušky, Nového Města nad Metují, Opočna a dnes jsem v Náchodě.

Taky jsem byl navštívit paní Poštůlkovou v pasťáku pro důchodce v jedné malé obci. Asi Zážitek roku. Něco tak syrového a opravdového jako je otevřený rozhovor s lidma, kteří mají život za sebou a ztvrdli v čekárně na smrt, jsem už dlouho nezažil. Vytáhl jsem paní Poštůlkovou z pokoje, kde odpočívala na vedlejší posteli její spolubydlící ( seschlá stařenka, ležící v neforemných hadrech na posteli a nevidomýma očima zírající na jakousi nablblou telenovelu v placaté televizi ) před domov, kde je pár laviček a zahrada se seschlýma stromama. Paní chodí už jen opřená o chodítko, takže to trochu trvalo a já měl možnost prohlédnout si opotřebované tvory na chodbách, zkroucené a roztřesené postavy, mlčky koukající přes sklo ven nebo nikam.

Taky směs vůní nebyla tak úplně osvěžující – jednoznačně vedla moč, pak zapařené jídlo, pot, dezinfekce. Možná by se z toho dal udělat parfém pro nás všechny takňák nespokojené se svým životem, mohlo by se to jmenovat Pokora. Venku před dveřma kouřila paní s šedým drdolem, která měla jen jednu nohu. Vypadala jak panenka Barbie ze smeťáku, omlouvám se. Tak takhle to vypadá, když tě život vycucá jak citrón… Vedle ní seděl na vozíčku její kuřácký druh, který jí zapaloval jednu od druhé. Lavičku jsem odtáhl ze stínu na sluníčko a vyhřívali jsme se a povídali. Občas se paní Poštůlková trochu zamotala do minulosti, ale furt je docela vtipná. Pak si se svým vozíčkem přisedl bývalý řidič autobusu oděn v modrou uniformu, na hlavě řidičskou čepici, který se vrátil z vyjížďky za vesnici. Pozorovali jsme stíhačky z Pardubic na azurovém nebi. Autobusák byl velice živý, přesně vědomý si situace, ve které se ocitnul. Že dožívá v domě, ze kterého už nikam nikdy neodejde. Ty smradlavé chodbě, stále stejný denní režim, který ukončí až smrt, to je celá jeho budoucnost.( Vůbec netuším, jak bych něco takového unesl/unesu já.) Byl také poměrně sprostý, čímž u mě ještě stoupl.

“ Tak jsme tady kurva zkejsli…nějak už to do té smrti vydržíme, no…teď je půl čtvrté…ve čtyři pojedu dovnitř, někde na chodbě je tam moje stará…hlavně kdo bude mít službu na noc, jen aby to nebyla ta pí.. Veverková “ Seděli jsme tam něco přes hodinku. Ti staří byli chvilkama jako malé děti – když před vchodem zastavilo jakýsi dodavatelský pickup, hned začali plánovat útěk do města, já navrhl, že to klidně odřídím, autobusák se chechtal, že bysme mu to mohli trošku vodřít, koko…. Mluvili o své minulosti, různý příběhy, dojmy ze života, který už utek a dle jejich slov “ už to všechno ani není pravda „. Já myslím, že právě to je ta jediná pravda, kterou v sobě máme – náš život. No, uvidíme.. -:)

Odjel jsem stopem do Opočna, vděčný za celej svůj život, pokora sama! Smažák v olešnické hospodě – mana nebeská, Arsenal – Dortmund – zábava královská, zatopil jsem si na chatě, dal si panáka slivovice, mlátil do kytary, čuměl do půl třetí na skvělou komedii, stýskalo se mi po ženě a dětech, když jsem potmě poslouchal před usnutím šumění lesa. Zkrátka – BOŽÍ!!! -:)

autor: Petr Fiala (MŇÁGA A ŽĎORP)

Hodnocení článku:
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
 

Štítky: ,

Komentáře

Zatím bez komentáře.
  • Reagovat na článek
     
    Your gravatar
    Jméno
     
     
     
     
     
 
Libochovické listy.cz v mobilu

Bleskové zpravodajství již brzy ve vašem mobilním telefonu.

Reklama na Libochovické listy.cz

Informace o možnostech inzerce vám rádi poskytneme na emailové adrese.

redakce@polabskenoviny.cz

Vaše zprávy

Posílejte vaše články, postřehy a fotografie. Rádi je zveřejníme!

redakce@polabskenoviny.cz